Myšlenka, která se vracela celý život

Vzpomínáš si, kdy ses poprvé začala zajímat o děti vyrůstající mimo vlastní rodinu?

To téma mě přitahovalo už od dospívání. Když mi bylo asi třináct nebo čtrnáct let, měla moje maminka kamarádku, která pracovala v kojeneckém ústavu. Chodila jsem tam za dětmi a už tehdy jsem rodiče přesvědčovala, že bychom si nějaké dítě mohli vzít domů.

Samozřejmě jsem si tehdy všechno představovala mnohem jednodušeji. Myslela jsem si, že dítě vezmete z dětského domova, ukážete mu jiný způsob života a tím mu jeho život změníte. Dnes vím, že vztahy ani zkušenosti dítěte tak jednoduše „předělat“ nejdou.

Přesto ve mně zůstávaly dvě představy, které pro mě byly vždycky velmi těžké: kdo je s dítětem z dětského domova, když je nemocné, a kdo při něm stojí ve chvíli, kdy dětský domov opustí.

Nejdřív dobrovolnictví, potom hostitelská péče

Jak ses nakonec dostala přímo k dětem z dětského domova?

Nejdřív jsem začala jezdit do dětských domovů jako dobrovolnice. Byla to pro mě velmi silná zkušenost. Překvapilo mě, kolik skvělých dětí v dětských domovech žije a jak málo lidí se o některé z nich skutečně zajímá.

Člověk si uvědomí, že ty děti se nenarodily do složité situace vlastní vinou. Přesto jsou často předurčené k mnohem náročnějšímu startu do dospělosti. Z návštěv jsem někdy odjížděla úplně rozložená a přemýšlela jsem, co konkrétního bych mohla udělat.

Později jsem začala doučovat dvě děti z jiného dětského domova. Kvůli covidu jsme se nejprve setkávali hlavně online. Postupně jsme se ale poznávali víc a víc.

Když se blížily jarní prázdniny, dozvěděla jsem se, že se děti budou muset na několik dní přesunout do jiného bytu v rámci zařízení. Napadlo mě, že by mohly ten čas strávit u nás. Teprve tehdy jsem zjistila, že bych musela požádat o schválení hostitelské péče.

Na začátku jsme tomu ani neříkali hostitelská péče. Jednoduše jsem se dětí zeptala, jestli by chtěly strávit část prázdnin u nás. Souhlasily, a tak se celý proces rozběhl.

Do hostitelské péče vstupuje celá rodina

Jak na to reagoval tvůj syn?

Syn věděl, že se o toto téma dlouhodobě zajímám. Když byl mladší, otevřeně mi řekl, že se bojí, že bych se snažila dětem nahradit maminku a on by žárlil. Bylo velmi důležité, že to dokázal pojmenovat.

Hostitelská péče pro něj byla přijatelnější, protože věděl, že děti přijedou jen na určitou dobu a potom se vrátí do dětského domova. Ani tak to pro něj ale nebylo vždycky jednoduché.

Měla jsem představu, že si s jedním z hostitelských chlapců budou rozumět a stanou se z nich kamarádi. To se ale nestalo. Byli si věkově blízko, soupeřili spolu a syn žárlil. Někdy návštěvy probíhaly dobře, jindy byly náročné.

Syn nikdy neřekl, že už děti nesmějí přijet. Zároveň jsme ale viděli, že přijetí dalšího dítěte do rodinného prostoru není automatické. Nestačí mít dobrý úmysl. Je potřeba věnovat pozornost i tomu, co prožívají vlastní děti hostitelů.

Uvažovala jsi někdy o ukončení vztahu?

Ne. Viděla jsem, že problém není na straně hostitelského dítěte. On nic špatného nedělal. Byl velmi klidný a do konfliktů se synem nevstupoval. Prostě tam byl – a už samotná jeho přítomnost měnila dosavadní rodinné uspořádání.

Doufala jsem, že si vztahy postupně sednou. Dlouho se to ale nedařilo. Velkou změnu paradoxně přinesl až příchod dalšího chlapce, se kterým jsem se seznámila při dobrovolnické činnosti.

Nové dítě přineslo do rodiny úplně jinou dynamiku. Kluci si mezi sebou postupně našli nové role a to, co předtím nefungovalo, se začalo proměňovat. Ukázalo se mi, že vztahy nejsou neměnné a někdy se mohou posunout způsobem, který bychom předem vůbec nečekali.

Když každý postupuje trochu jinak

Jaká byla tvoje zkušenost se schvalováním hostitelské péče?

U prvních dvou dětí měl každé na starosti jiný OSPOD a každý po mně požadoval něco trochu jiného. Jeden postupoval rychle, druhý byl opatrnější a s hostitelskou péčí neměl příliš zkušeností.

Celý proces se nakonec podařilo vyřídit přibližně za šest týdnů. Překvapilo mě ale, jak rozdílně mohou jednotliví pracovníci a instituce hostitelskou péči chápat.

Později například vznikla otázka, jestli si mám dál brát obě děti. Bylo mi naznačeno, že dvě děti jsou příliš a že starší dívka už naši podporu možná nepotřebuje, protože je téměř dospělá a udržuje kontakt se svou maminkou.

Já jsem to ale vnímala jinak. Nemyslela jsem si, že by starší dítě přestalo potřebovat blízkého člověka jen proto, že je mu patnáct nebo šestnáct let. Řekla jsem proto, že chci pokračovat s oběma dětmi.

Nejtěžší pro mě bylo, že jsem tehdy nevěděla, kdo vlastně může rozhodnout. Jestli mohu říct, že situaci zvládám a chci ve vztahu pokračovat, nebo jestli rozhoduje dětský domov či OSPOD. Neměla jsem nikoho, s kým bych mohla procesní i vztahové otázky pravidelně konzultovat.

Úleva, když člověk zjistí, že jeho zkušenost je normální

Kdy jsi získala první skutečnou podporu?

Když jsem hledala pomoc kvůli vztahům mezi synem a hostitelským chlapcem, dostala jsem se k organizaci Děti patří domů a jejím zaměstnancům, kteří měli s hostitelskou péčí vlastní zkušenost. Později jsem absolvovala také jejich seminář.

Bylo pro mě velmi úlevné, když někdo mluvil o situacích, které jsem doma zažívala, rozuměl jim a dokázal je pojmenovat laskavým způsobem. Najednou jsem viděla, že některé obtíže neznamenají, že něco děláme špatně. Jsou přirozenou součástí toho, že se setkávají lidé s rozdílnými zkušenostmi a potřebami.

Někdy hostitel nepotřebuje okamžitý návod. Potřebuje především někoho, kdo rozumí tomu, co se v rodině odehrává, a pomůže mu situaci zasadit do širšího kontextu.

Myšlenka na pěstounství nikdy úplně nezmizela

Kdy se začala hostitelská péče měnit v úvahu o pěstounství?

Myšlenka na pěstounství ve mně byla pořád. Dlouho jsem ale věděla, že naše rodinná situace na takový krok není připravená.

Zpětně si myslím, že jsme měli o možnosti pěstounské péče s hostitelským chlapcem mluvit otevřeněji. Nikdy jsme mu neslibovali, že u nás bude žít. Současně ale možná cítil, že jsem této možnosti vnitřně otevřená.

Dítě pak může zůstávat v nejistotě: chtěla by mě ta rodina, nebo nechtěla? Mám se zeptat? Můžu si vůbec něco takového přát?

Dnes bych proto považovala za důležité mluvit citlivě nejen o tom, co možné je, ale také o tom, co možné není nebo zatím není. Nejde o to dítěti něco slibovat, ale dát mu srozumitelný a bezpečný rámec.

Rozhodnutí, které postupně dozrálo

Situace se změnila ve chvíli, kdy si vztahy v naší rodině více sedly a hostitelský chlapec přecházel ze základní školy na střední. Byl na internátu a bylo zřejmé, že takové prostředí pro něj bude velmi náročné.

Nejprve jsme o pěstounství mluvili doma s manželem a se synem. Došli jsme k tomu, že není možné, aby o budoucnosti druhého dítěte rozhodoval pouze neurčitý pocit našeho syna, zvlášť když mu nikdo neubližoval a vztahy se postupně zlepšily.

Poté jsem zjišťovala, zda by přechod podpořil dětský domov a OSPOD. Nakonec jsme možnost pěstounské péče otevřeli přímo s chlapcem.

Jeho první otázka nebyla, jaké to bude u nás doma. Zajímalo ho, zda bude moci dál hrát fotbal za tým dětského domova. Takové praktické věci mohou být pro dítě v danou chvíli důležitější než všechny velké úvahy dospělých.

V srpnu s pěstounskou péčí souhlasil, v říjnu jsme podávali návrh k soudu a na začátku prosince proběhlo soudní jednání. Už předtím u nás žil na dlouhodobé propustce a z našeho domova dojížděl do školy.

„Měli jsme to udělat dřív“

Co se po přechodu do pěstounské péče změnilo?

Zpětně si myslím, že jsme do toho měli jít dřív. Neustálé střídání mezi rodinou a dětským domovem bylo náročné pro všechny.

Po přechodu jsme si samozřejmě museli vyjasnit nová pravidla. Chlapec měl chvíli pocit, že už nemusí nic řešit a žádné povinnosti se ho netýkají. Nebyla to ale žádná velká krize. Spíš běžné nastavování rodinného života.

Pro mě bylo velkou úlevou, že jsem s ním najednou mohla řešit školu, lékaře a další běžné věci, aniž bych pokaždé žádala někoho dalšího o souhlas. Jako hostitelka jsem měla o dítě starost a chtěla jsem za něj bojovat, ale zároveň jsem měla jen velmi omezené pravomoci.

Pěstounská péče přinesla mnohem jasnější odpovědnost. Pro někoho může znamenat větší zátěž, pro mě ale bylo jasné postavení vůči dítěti i institucím především úlevou.

Dítě potřebuje někoho nezávislého

Co ti v celém procesu chybělo nejvíc?

Chyběl mi někdo, kdo by dlouhodobě mluvil s dětmi. Nejen se jich po návratu zeptal: „Tak co, jak ses měl?“ a spokojil se s odpovědí „dobrý“.

Děti mohou zažívat silný konflikt loajality vůči biologické rodině, dětskému domovu i hostitelské rodině. Mohou mít pocit, že když se jim u hostitelů líbí, zrazují svou původní rodinu nebo vychovatele. Zároveň se mohou bát, že když projeví přání zůstat v rodině, někomu tím ublíží.

Jedno z dětí mělo pocit, že musí uspokojit úplně všechny. To ale nebylo možné, a tak neustále prožívalo, že něco dělá špatně.

Potřebovalo slyšet od někoho nezávislého, že může využít příležitost, která se mu nabízí, a že tím nikoho nezrazuje. Já jsem mu to mohla říkat, ale současně jsem měla vlastní zájem na tom, aby s námi zůstalo. Proto je důležité, aby dítě mělo k dispozici i jiného bezpečného dospělého.

Hostitel bývá mezi všemi stranami

Hostitel se může dostat do zvláštní pozice. Dělá pro dítě mnoho věcí, ale formálně má jen velmi malá práva. Někdy má pocit, že je pod drobnohledem dětského domova, biologické rodiny i dalších institucí. Přitom se od něj zároveň očekává, že si s řadou situací poradí sám.

Hostitelské dítě navíc často začne teprve v bezpečném vztahu ukazovat své obavy, smutek nebo problémové chování. To může být známka důvěry, pro hostitele je to ale také náročné. Potřebuje vědět, co s takovými situacemi dělat a na koho se může obrátit.

Podpora hostitelů by proto neměla začínat a končit schválením pobytů dítěte. Hostitel potřebuje někoho, kdo zná prostředí dětských domovů, rozumí vztahům v rodině a dokáže poradit také v praktických a právních otázkách.

Co bys vzkázala lidem, kteří o hostitelské péči uvažují?

Hostitelská péče může dítěti přinést vztah, který pro něj bude mít zásadní význam. Zároveň ale není dobré vstupovat do ní s představou, že dítě zachráníme nebo že všechno půjde podle našich představ.

Do vztahu vstupuje dítě se svou minulostí, biologickou rodinou, vazbou na dětský domov i vlastními obavami. A vstupuje do něj také celá hostitelská rodina, včetně jejích dětí.

Je důležité o všem mluvit, netlačit na rychlé výsledky a být připravený, že vztahy se budou proměňovat. A především je důležité nezůstávat na složité situace sám.

Hostitel by neměl mít pocit, že se snaží dělat něco dobrého, ale nakonec je za svou aktivitu potrestaný nebo všem podezřelý. Potřebuje dostupnou podporu, konkrétní informace a lidi, kteří jeho roli rozumějí.

Protože dobrý úmysl je důležitý začátek. Aby ale mohl vzniknout dlouhodobý a bezpečný vztah, potřebují podporu dítě, hostitel i celá jeho rodina.